Zraněna a vyléčena
Zraň mě jen pravdou,
žádné lži,
za tou nepropustitelnou hradbou,
se cosi rozloží.
Pravdu zřím později,
chvíli bude bolet,
sebeklamy umírají,
nebude to za sto let.
Tak mi řekni pravdu,
šeptej ji do ticha noci,
je plna ohledu,
může hodně pomoci.
Zrcadlo duše ví,
zranění se zahojí,
na nohy mě postaví,
lži mě už míjejí.
Část mě musí zemřít,
jinak to nelze,
aby mohlo to správné se probudit,
k přijetí vlastní verze.
Ať se nové ve mně zrodí,
pravda je jako blesk,
co do mě uhodí,
který sebou přinese velký třesk.
Zrcadlo se na kusy tříští,
jako já v dalších vteřinách,
aby mohl vzniknout pohled příští,
a možnost bojovat v dalších bitvách.
Zrcadlo se spraví,
střípky jsou rány duše,
neměj žádné obavy,
chvíli buď tiše.
Pokud se pravdou cítím zraněna,
vím, že ukazuje se mi cesta,
abych mohla být vyléčena,
je to brána do lepšího světa.
